"Vzal jsem tě na jarní výlet někam, kam jaro ještě nepřišlo," konstatuje Míra cestou skrz les, kde mezi stromy ještě vykukují ostrůvky posledního sněhu, na listnáčích není ani pupen a na tachometru právě blikla sněhová vločka jako varování před námrazou.
Výlet s překvapením. Ta nemám ráda. Ale láska hory přenáší, řeky přeplouvá a těšit se na neznámé učí. Stačí věřit.
Cestou jsem musela vydýchat několik pokusů o mou dezorientaci, ale statečně jsem se proabsolvovala až do cíle.
Pár domků uprostřed lesa, kolem jen několik rašelinišť. Nenápadný penzion na úplném okraji.
Jakmile zaparkujeme, objevuje se u nás paní a co že my tady. A že máme chviličku počkat, čímž se v těch jarních pláštíčcích statečně řídíme do té doby, než si všimneme, že ona žena v černém stojí za domem, venčí psa a v klidu kouří.
Jdeme se tedy ubytovat bez ní. Fasujeme klíč od pokoje, procházíme útulnou jídelnou/restaurací a kolem vycpaných ptáků, paroží a všudypřítomných bábovkových forem různých velikostí a tvarů stoupáme do prvního patra.
Pokoj máme víc času prozkoumat až po návratu z prvního výletu.
Na první pohled nic mimořádného. Postel, stolek, dvě křesla.
V dřevěném obložení díry po ranách z brokovnice, ve dveřích šmírácká škvíra přímo proti posteli, na stropě v koupelně rýhy od nehtů.
Ručníky naškrobené tak, že se dají použít výhradně jako mučící nástroj.
Na stěně obraz zátiší s ovocem, zeleninou a kytkou, jako by si autor nemohl vybrat.
Za rámem obrazu jehla s navlečenou nití.
Zaháníme obavu, že tudy obchází Jack Zašívač, a přesouváme se na večeři dolů do přízemí.
Nevím, co se stalo. Otevíráme dveře s myšlenkou na svařák a přesolené brambůrky, ale zřejmě jsme prošli nějakou smyčkou. Chyba v matrixu.
Tam, kde ještě odpoledne byla hospoda na tepláky, je něco dočista jiného.
Usedáme ke stolu, ve chvilce se u nás objevuje paní, co ráno venčila. Začíná památnou větou: "Jako předkrm můžeme nabídnout hříbkový krém, FOIS GRAS parfémovaná koňakem Hennessy, křepelčí vajíčka s lososovým kaviárem,....." Bizarnost celé situace dokládá její vytahaný svetr, ušmudlané triko s duhovou palmou a sešmajdané kozačky.
Pár sedící vedle u stolu si znalecky vybírá z archivních vín, ke každému chodu jiné. My si objednáváme dvanáctku, kterou si po prvním loku zčásti liju do klína. Stane se.
Z kuchyně vychází pán v džínách, triku a legrační zástěře a nedbale servíruje vykoštěnou křepelku.
Mírovi trčí z hlavy výstavní parohy (rozuměj: visí nad ním na zdi), na další stěně mezi bábovkami dešifruji tvar zajíce s baťohem a formu na oběšenou kočku (ráno s brýlemi uznávám, že blíže má k tvaru pečené ryby, dobře). Můj svetr s králíkem celou scenérii báječně dokresluje.
A pak i my ochutnáváme. Božská mana.
Později zjišťujeme že místo, kde jsme si nacpali pupky, se pravidelně umísťuje mezi stovkou nejlepších restaurací v republice. Z tajné cesty pro mě se klube výlet naslepo i pro Míru coby organizátora. Netušil.
Malý výlet s velkým poselstvím:
Není vždycky všechno takové, jak se na první pohled zdá.
Je prima nechat se překvapit.
Je báječné prostě jen tak věřit, že "to" bude stát za to.
I návrat z toho nejlepšího výletu je sám o sobě super, když se konečně můžete v pohodlí a bezpečí domova v klidu vykakat :-).
Pokoj máme víc času prozkoumat až po návratu z prvního výletu.
Na první pohled nic mimořádného. Postel, stolek, dvě křesla.
V dřevěném obložení díry po ranách z brokovnice, ve dveřích šmírácká škvíra přímo proti posteli, na stropě v koupelně rýhy od nehtů.
Ručníky naškrobené tak, že se dají použít výhradně jako mučící nástroj.
Na stěně obraz zátiší s ovocem, zeleninou a kytkou, jako by si autor nemohl vybrat.
Za rámem obrazu jehla s navlečenou nití.
Zaháníme obavu, že tudy obchází Jack Zašívač, a přesouváme se na večeři dolů do přízemí.
Nevím, co se stalo. Otevíráme dveře s myšlenkou na svařák a přesolené brambůrky, ale zřejmě jsme prošli nějakou smyčkou. Chyba v matrixu.
Tam, kde ještě odpoledne byla hospoda na tepláky, je něco dočista jiného.
Usedáme ke stolu, ve chvilce se u nás objevuje paní, co ráno venčila. Začíná památnou větou: "Jako předkrm můžeme nabídnout hříbkový krém, FOIS GRAS parfémovaná koňakem Hennessy, křepelčí vajíčka s lososovým kaviárem,....." Bizarnost celé situace dokládá její vytahaný svetr, ušmudlané triko s duhovou palmou a sešmajdané kozačky.
Pár sedící vedle u stolu si znalecky vybírá z archivních vín, ke každému chodu jiné. My si objednáváme dvanáctku, kterou si po prvním loku zčásti liju do klína. Stane se.
Z kuchyně vychází pán v džínách, triku a legrační zástěře a nedbale servíruje vykoštěnou křepelku.
Mírovi trčí z hlavy výstavní parohy (rozuměj: visí nad ním na zdi), na další stěně mezi bábovkami dešifruji tvar zajíce s baťohem a formu na oběšenou kočku (ráno s brýlemi uznávám, že blíže má k tvaru pečené ryby, dobře). Můj svetr s králíkem celou scenérii báječně dokresluje.
A pak i my ochutnáváme. Božská mana.
Později zjišťujeme že místo, kde jsme si nacpali pupky, se pravidelně umísťuje mezi stovkou nejlepších restaurací v republice. Z tajné cesty pro mě se klube výlet naslepo i pro Míru coby organizátora. Netušil.
Malý výlet s velkým poselstvím:
Není vždycky všechno takové, jak se na první pohled zdá.
Je prima nechat se překvapit.
Je báječné prostě jen tak věřit, že "to" bude stát za to.
I návrat z toho nejlepšího výletu je sám o sobě super, když se konečně můžete v pohodlí a bezpečí domova v klidu vykakat :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat