sobota 25. dubna 2015

Jack Zašívač a oběšená kočka


"Vzal jsem tě na jarní výlet někam, kam jaro ještě nepřišlo," konstatuje Míra cestou skrz les, kde mezi stromy ještě vykukují ostrůvky posledního sněhu, na listnáčích není ani pupen a na tachometru právě blikla sněhová vločka jako varování před námrazou.

Výlet s překvapením. Ta nemám ráda. Ale láska hory přenáší, řeky přeplouvá a těšit se na neznámé učí. Stačí věřit.

Cestou jsem musela vydýchat několik pokusů o mou dezorientaci, ale statečně jsem se proabsolvovala až do cíle.

Pár domků uprostřed lesa, kolem jen několik rašelinišť. Nenápadný penzion na úplném okraji.
Jakmile zaparkujeme, objevuje se u nás paní a co že my tady. A že máme chviličku počkat, čímž se v těch jarních pláštíčcích statečně řídíme do té doby, než si všimneme, že ona žena v černém stojí za domem, venčí psa a v klidu kouří. 
Jdeme se tedy ubytovat bez ní. Fasujeme klíč od pokoje, procházíme útulnou jídelnou/restaurací a kolem vycpaných ptáků, paroží a všudypřítomných bábovkových forem různých velikostí a tvarů stoupáme do prvního patra.

Pokoj máme víc času prozkoumat až po návratu z prvního výletu.
Na první pohled nic mimořádného. Postel, stolek, dvě křesla.
V dřevěném obložení díry po ranách z brokovnice, ve dveřích šmírácká škvíra přímo proti posteli, na stropě v koupelně rýhy od nehtů.
Ručníky naškrobené tak, že se dají použít výhradně jako mučící nástroj.
Na stěně obraz zátiší s ovocem, zeleninou a kytkou, jako by si autor nemohl vybrat.
Za rámem obrazu jehla s navlečenou nití.

Zaháníme obavu, že tudy obchází Jack Zašívač, a přesouváme se na večeři dolů do přízemí.

Nevím, co se stalo. Otevíráme dveře s myšlenkou na svařák a přesolené brambůrky, ale zřejmě jsme prošli nějakou smyčkou. Chyba v matrixu.
Tam, kde ještě odpoledne byla hospoda na tepláky, je něco dočista jiného.

Usedáme ke stolu, ve chvilce se u nás objevuje paní, co ráno venčila. Začíná památnou větou: "Jako předkrm můžeme nabídnout hříbkový krém, FOIS GRAS parfémovaná koňakem Hennessy, křepelčí vajíčka s lososovým kaviárem,....." Bizarnost celé situace dokládá její vytahaný svetr, ušmudlané triko s duhovou palmou a sešmajdané kozačky.

Pár sedící vedle u stolu si znalecky vybírá z archivních vín, ke každému chodu jiné. My si objednáváme dvanáctku, kterou si po prvním loku zčásti liju do klína. Stane se.

Z kuchyně vychází pán v džínách, triku a legrační zástěře a nedbale servíruje vykoštěnou křepelku.

Mírovi trčí z hlavy výstavní parohy (rozuměj: visí nad ním na zdi), na další stěně mezi bábovkami dešifruji tvar zajíce s baťohem a formu na oběšenou kočku (ráno s brýlemi uznávám, že blíže má k tvaru pečené ryby, dobře). Můj svetr s králíkem celou scenérii báječně dokresluje.

A pak i my ochutnáváme. Božská mana.

Později zjišťujeme že místo, kde jsme si nacpali pupky, se pravidelně umísťuje mezi stovkou nejlepších restaurací v republice. Z tajné cesty pro mě se klube výlet naslepo i pro Míru coby organizátora. Netušil.

Malý výlet s velkým poselstvím:

Není vždycky všechno takové, jak se na první pohled zdá.
Je prima nechat se překvapit.
Je báječné prostě jen tak věřit, že "to" bude stát za to.
I návrat z toho nejlepšího výletu je sám o sobě super, když se konečně můžete v pohodlí a bezpečí domova v klidu vykakat :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat