Vůli, vole!

Leden/únor 2015

Nikdy, fakt nikdy jsem si nedala žádný předsevzetí – jsem jaksi bez vůle. Z jedný kostičky čokolády bejvá zpravidla tabulka. Jsou-li ve špajzu dvě, tak bez mrknutí oka tabulka a půl, pak přestanu nikoliv ze vznešených pohnutek, ale protože už prostě nemůžu. Ze dvou skleniček vína (limit pro udržení kvality rozhovoru, následuje slovní průjem) se zpravidla stávají čtyři. Nikdy v životě jsem nedržela dietu a nikdy, fakt nikdy v životě jsem nesportovala (vyjma těch pár kilometrů na kole, na který už jsem zas rok a půl nesedla), nadváhou nepovšimnuta a nepostihnuta.

Když jsem před půl, třičtvrtě rokem nabrala vlivem léků nějak nestřeženě těch osm kilo, nevěnovala jsem jim pozornost s přesvědčením, že jak přišly, tak půjdou. Nenažraná kráva tam někde ve mně se jim rozhodla ten odchod ztížit pravidelným denním přísunem sladkých s*aček v podobě kávových zrn, špiček a ledových kaštanů, sem tam nějaká čokoška, bomboška, no stress. Doma před skříní jsem sice v rizikových měsíčních obdobích tropila scény, že jsem tlustá rozteklá krabice a všechno je mi malý, ale stravovací návyky mi žádná občas se objevivší hysterka neohrozila.

V práci jsem si na podzim začala zapínat kalhoty jen na tři knoflíky ze čtyř, ani to mě ale nepřesvědčilo začít se sebou něco dělat.

Ale někde to asi přece jenom už tenkrát zahlodalo. Když jsme pak jeli po Vánocích na hory, já se navlíkla do tlustý bundy a lyžařských kalhot, v čemž jsem kdysi i hubená vypadala jako tlustá, tak tam možná. A ten poslední den roku do toho, že jo. I stalo se tenkrát, děti milé, že jsem to vyslovila nahlas. Chci zpátky na svých padesát kilo, hotovo dvacet!

3.leden

Zveřejňuju zásadní rozhodnutí – nejpozdějc v červnu chci být k nepoznání. Respektive zase k poznání! V lednu se stěhujeme, na cvičení nebude čas, prostor a energie, ale hned od února začínám cvičit!

Do noci projíždim info o cvičení, konzultuju a v domnění, že to pak přeci musí frčet rychle, se snad začínam i těšit.

4.leden

Zjišťuju, že po Vánocích už ty pracovní kalhoty nezapnu ani na třetí knoflík, oblíkam si jedny větší, který jsem nafasovala čert ví kde, abych je zkrátila. Koukam na sebe do zrcadla a rodí se ve mně skoro až nebezpečný odhodlání. Tohle já teda nosit nebudu! Sedam k PC a vzývám bohyni Jillian Michaels, aby mi seslala ještě trochu tý motivace. Na facebooku zrovna někdo sdílí twerkující anorektičky a to je poslední kapka.

OK! Nemam sice činky, který jsou zřejmě poměrně dost zásadní, ale jdu si těch třicet nebo kolik minut zkusit, jenom abych tak jako věděla, co mě v tom únoru vlastně čeká.

Nepamatuju si, kdy bych se takhle totálně zpotila, klepou se mi nohy, klepou se mi ruce... ale vydržela jsem až do konce! Čert vem činky! Klepu si na rameno a nechávam si na něj poklepat i od svých sympatizantek, kterým se jdu hned zatepla pochlubit.

Usínam s myšlenkou, že to je fakt docela brnkačka, protože napoprvý s neexistující fyzičkou je to přece jasně nejnáročnější!

5. leden

Nemůžu chodit. Do práce se dostávám jen proto, že autem. Na tramvajovou zastávku je to snad kilometry, kilometry, desítky, stovky kilometrů daleko...

Oprava. První cvičení nemůže bejt nejnáročnější, když se cvičí ze stavu „nic mi neni a nic mě nebolí“. Cvičit TAKHLE, kdy nemůžeš zvednout ruku, nemůžeš pokrčit nohu, TOHLE musí bejt nejtěžší!

OK, zkusila jsem si to, do února to vydejcham a připravim se na to. Doma si projíždim fotky cizích ženských „před a po“ cvičení. To je nápad! To je pak motivačka! Svlíkam se do spodního prádla a lezu před zrcadlo.

Fajn. Dobře. Řekla jsem si o to. Žádnej únor. Jedu navostro. A žádný bez činek! Nebudu se šetřit! Nemůžu najít nic podobnýho, doporučený PETky nevedeme a co by bylo podobně vhodný, to neni ve dvou exemplářích. Nakonec nacházim jahodový konzervy. Každá 425 ml, to je skoro půl kilča, pro začátek snad stačí.

„A proč ses rozhodla, že budeš cvičit, maminko?“ ptá se Matýsek, když se mu kýbluju do pokojíčku, kde je nejvíc místa.

„Protože chci zhubnout.“

„Hm...tak to cvič hodně.“ Jasně, bejby!

6.leden

Bolí mě fakt, fakt, fakt všechno. Kolegyně v práci radí koňskou mast. To, co tě bolí, si před cvičením prohřej. To fakt pomůže!

Domů přicházim večer, v kabelce mast a v sobě tři svařáky, se kterýma člověk tak jako nezná míru v ničem, takže lezu do trikotu a řááádně se mažu fakt velkým množstvím koňský. Stehna, lýtka, ramena, hlavně nešetřit!

Už jsem o ní určitě někdy slyšela, leč neviděla, nezkusila. Vono vám je to růžový, voní to jako francovka, příjemná konzistence. Člověku se zdá, že by to mohlo bejt i docela fajn. Dokud mu nezčervená kůže do odstínu granátová až bordó a nezačne pálit do palachova. Trochu jsem si potancovala za doprovodnýho textu „do prdele, do prdele, ku*va to pálí!!“, ale ty svařáky, to pak nic neni vlastně takovej problém, že jo, tedy jde se cvičit!

Svaly, pravda, lepší. Uvolněný celkem. Při druhým výskoku (dá-li se to tak nazvat, při těch promilích) mi luplo kdesi mezi křížem a kostrčí. Bolest až ke kotníkům, skoro na omdlení.

Zbytek cviků šidim, vynechávám, ani nejsem zpocená. Co konkrétně mě odrovnalo, neanalyzuju. Dneska konečná.

7.leden

V práci se frajersky vzdávám svýho podílu na čokoládě. Tři minuty na to bych si za to vyrvala vlasy.

Bolest přetrvává, při pohybu. Cvičení s těžkým srdcem vynechávám.

8. a 9.leden

Pauza.

10.leden

Bolest pryč, jede se dál. Nedojela jsem všechny kliky, ale jinak docela OK. V lýtkách mam křeče, ale koupim si magnézko a bude hej, no ne?

11.leden

Přítel respektuje moje přání a během cvičení nevstupuje do pokojíčku. Poprvý mě napadlo, že bych se tam vlastně mohla jen zavřít, pustit nahlas cvičící video a žrát čokoládu.

12.leden

Kdybych si dala ty jahody, byly by ty činky lehčí, řikam si..

Matýsek mě sleduje, když dejchnu nahlas, hned hlásí „Už nemůže, už nemůže!“ Jen počkej, zajíci...

13.leden

Pozoruju svoje kritický partie. Hmota na břiše si žije vlastním životem bez ohledu na právě probíhající cvičení. Jak nějakej parazit, cizopasník nebo co se to chová! Další zajíc, na kterýho si počkam já...!

14.leden

Byla jsem u kadeřnice. Cvičim opatrně, abych se zas tolik nezpotila a nezamydlila si cvičební úbor stékající barvou. Že jo..

15.leden

Zapomněla jsem cvičit!!!!!

16.leden

Balíme, stěhujem, přemísťujem, organizujem. Důvod, proč jsem chtěla původně začít v únoru. A proč jsem tady přerušila, neb se to skutečně nedá skloubit. Bez vytáček.

Nicméně sladkýho už tolik prasácky nežeru, do práce si nosim zeleninu a dle dřívějších zkušeností taky vim, že hubnu stresem – a už zase zapnu ty kalhoty na třetí!

Dneska jsem si konečně vyrochala trochu prostoru v novým bytě. Já to dam! V ČERVNU PADE!