Mezi dveřmi...

Sedím doma mezi dveřmi. Zvykáme si na sebe. Dva a půl měsíce jsme z pokoje do pokoje procházeli dírami ve zdech, dva a půl měsíce jsme nezvali návštěvy, neměly by se kde - v soukromí - vyčůrat. I když úplně popravdě - nemohla bych se vyčůrat já, to mi samozřejmě dělalo vrásky mnohem větší. Dva a půl měsíce se k nám dalo vejít pouhým zaklepáním, neb původní vchodové nešly zamknout.

Na začátku jsem vůbec netušila, kam moje schopnost adaptace na bezdveřní stav může dosáhnout.

Ložnice, pokojíček. Zvládnu. Koupelna, záchod? Nikdy! Ale člověk je tvor přizpůsobivý.

Napřed si myslíte, že na záchodě ani to malý. Natož to velký. Ve vaně že si neoholíte nohy. Natož to druhý. A pak se to tak nějak všechno poddá, dokonce to začne mít i doposud velmi dobře skryté výhody..

Nic vám neuteče, ať jste, kde jste, jste pořád u všeho.

Dítě přestane prudit otázkou "A kakáš nebo čůráš?", protože prostě ví.

Vy ho neprudíte s "Zavírej za sebou ty dveře."

Vy a jeden velký společný prostor v symbióze.

Ale  na ty dveře, na ty se těšíte pořád, to ne že ne. A jak!

A pak jednoho dne..

Máme ještě vyzdobený dětský pokoj po narozeninové party, navrhuju přetáhnout girlandy na chodbu, aby páni dveřníci okamžitě pochopili, s jakým nadšením je vítáme - a nebáli se, že za to několikatýdenní zpoždění obdrží koňara a žhavení lebky zvané budík.
https://www.youtube.com/watch?v=lrXeNW1aR64

Ohlášeni na osmou doráží před půl desátou.

"Jaký jsou dveře?" ptám se po telefonu svého přítele na telefonu.

"Bílý..."

Chápu. Limit dotazů na toto téma jsem velmi výrazně přečerpala asi tak před třemi týdny.

Domů přicházíme v pět odpoledne, dělníci ještě nedodělníkovali. Chce se mi hrozně čůrat, svěřuji své momentálně nejakutnější tajemství svému drahému, načež ten obratem žádá pracující skupinu, aby opustila byt. Skupina nechápe - máme přece dveře!?

Aha. Přesto scházejí do mezipatra.

Ozvěna hlasitého dotazu "Paní už byla??!" doznívá ve chvíli, kdy mnou ještě lomcují euforické pocity. Dveře. Bílý. V pantech. Zamykací. Tady u nás..

Za odcházející skupinou se zavírají dveře, dodělávky zítra.

"...nemělo tam být kukátko?"

Hmm, zřejmě mělo.

Bezpečnostní dveře jsou hrozně fajn, ale když je otevřete, abyste se podívali, kdo je za nimi, poněkud ztrácejí svou hlavní funkci.

Ale tak nakonec, vždyť kdo k nám chodí? Nikdo.

Muž odchází, ženy (jedna) a děti (jedno) zůstávají. Po pár minutách se ozývá zlověstné agresivní bušení.

První zastesknutí po starých vchodovkách. Měly tam nahoře tu koukací díru...

Tyhle mají díru dole, docela i velkou (Práh? Nebude??), bohužel není moc co platná. I masovej vrah může mít sedmatřicítky boty, že.

"Půjdete se mnou!", končí ukoktanou debatu rozlícená žena za dveřmi, načež se mě u vedlejšího domu snaží nacpat do kontejneru.

Řekla bych, že to kukátko přece jen budeme potřebovat.

Jdu na záchod, nechávám si otevřeno. Kdyby Máťa něco potřeboval přece.

Jdu se vykoupat, nechávám si otevřeno. Abych slyšela, kdyby se v pokojíčku něco dělo.

Když se večer setmí, rozsvěcuji v koupelně a jdu se podívat z chodby, jestli jsem tam přes to sklo v horní části vidět. Je to dobrý, nevidím se - jako kdybych tam snad ani nebyla.

"Chceš zavřít dveře??" ptám se při odchodu z dětského pokojíčku. Odpověď je mi předem jasná.

Cestou do postele se dvakrát napichuju na kliku.

Ráno zjišťuju, že při otevřených dveřích a za zvuku fénu a rychlovarné konvice se oba moji mužové lépe dostávají do stavu "sice se to budí těžko, ale pak to přece vyleze".

Mám pocit, že jsem uvízla. Chci dveře, nechci dveře? Jsem tak mezi. Mezi dveřmi. A ty mě zřejmě budou fackovat zleva zprava - podle průvanu. Dokud si to neujasním :-).