15.březen 2015
Hrozně jsem potřebovala nový boty. A hrozně jsem si po dlouhý době chtěla koupit nějaký vysoký.
No. Vyšší. Prostě holčičí!
Dlouho jsem jen tak načuhovala do obuví, nikde nic, až..!
Láska na první pohled. K ničemu se mi nehodí, možná se do nich nevejdu, ale nutně je potřebuju!
A tak jsem je nazula. Napřed opatrně pravou.. Pak jsme si nazula úplně jinou, odpornou hnusobotu, abych sama sebe přesvědčila, jak ta vybraná vypadá v porovnání s ní dobře. A vypadala!
Takže zpátky do tý luxusky a řekla jsem si i o levou.
Vysoký byly. To ne že ne. Ale jak to dělá pěkný nohy! Až do nebe dlouhý! Prošla jsem metr doleva, metr doprava. Pak obešla regál. Bylo mi nabídnuto vyjít si i na krátkou vycházku ven, ale necítila jsem potřebu. Sedí mi, chodí mi, o čem ještě rozmýšlet! Vyplázla jsem nemalou částku a odešla s nevelkou krabicí.
Vzhledem k tomu, že doma ještě pořád nemáme zrcadlo, nemohla jsem provést tradiční zkusim-si-naprosto-všechno-k-tomu-co-jsem-si-přinesla-novýho, takže jsem je prubla jen s jedním outfitem a rovnou si ho nachystala na ráno. A těšila jsem se. Že ze mě bude zase lejdy!
Ráno jsem se načančala, posnídala obutá (jsou přece čistý!), zamkla za sebou a vykročila z prvního schodu.
Zhoupnutí v bocích, který následovalo, rozhodně nebylo ze soudku maxisexy pohybů. Umim to i líp. Ovšem zkuste si při tom viset na zábradlí.
Klid, klid. To je jen nezvyk. Nejpozdějc v mezipatře naberu zpátky ztracenou rovnováhu, uklidňuju se.
Kromě rovnováhy přesně na tom místě ale přicházím navíc o veškerou sebedůvěru. S každým krokem dolů mám pocit, že padam do prázdna. Co, padam, že se mě tam někdo snaží vší silou strčit.
Před domem narovnávám záda a s jistotou, že to nebylo ve mně, ale v těch schodech, vyrážím na tramvaj. Obvyklou cestou – tou delší. Z nějakýho mně neznámýho důvodu mám totiž blok jít na bližší tramvajovou zastávku, protože to znamená jít proti směru, kterým pak jedu. Až takový je to se mnou.
Obcházim sousední dům, scházím na chodník a musím se zastavit. Křeče v chodidlech. Brutální. Hrozně se potřebuju zout a protáhnout si nohy. To bych ale nesměla mít tkaničky. Při představě, že se sehnu, abych si je rozvázala, a po ztrátě stability pak válim sudy až k papírně, si to rozmýšlím.
Zvládnu to, zvládnu to, nejsem žádný béčko, utěšuju se. Teprve v další ulici se klapot podpatků rozlíhá na nejmaximálnější maximum a já na sebe tím víc můžu opozornit ty, co si dávají v oknech a balkónech první ranní cigaretku.
Do tramvaje usedám téměř v mdlobách. Křeče nabraly na intenzitě. Zírám před sebe a směsí hypnózy a maximálního soustředění se snažím docílit toho, aby jel řidič co nejpomalejc, aby naskakovala červená na každý křižovatce a já měla čas se o to víc připravit na další utrpení v podobě posledního úseku cesty.
Z tramvaje v podstatě vypadávám, neb tam chybí to zábradlí, kde je možno se elegantně zaháknout. Nahazuju výraz „chvátam tak šíleně, že si to ani nedovedete představit“ ve snaze přesvědčit okolí i sama sebe, že to byl naprosto jasnej záměr.
Před přechodem přes koleje mi utíká chumel cestujících – oni to totiž stihnou, než sem ta přibližující se tramvaj dojede, já si sebou tak jistá nejsem, tedy vyčkávám.
Zbývá pár metrů kolem Tesca a následuje nejkritičtější úsek. Schody. Né ledajaký. „Schodišťové stupně tvořené mřížovým ocelovým roštem“. Je jich asi padesát. Padesát stejných odstínů šedi, padesát příležitostí se na místě zabít. I když na místě ne, patrně bych pěkných pár metrů ještě popolítla vzduchem. Na třetím schodě zjišťuju, že průměr podpadků těch nádherných bot je menší než průměr mřížky těch debilních schodů. Vyrovnávám v poslední chvíli.
V práci nikdy nejezdím výtahem, vybíhám pěšky. Dneska bych neváhala, leč nechci na sebe poutat zbytečnou pozornost, tak tedy jako vždy.
V mezipatře, kde je možnost jít dvěma směry a já chodím tím vzdálenějším v případě, že na těch „mých“ zrovna vytírá uklízečka, tam už se ale nežinýruju a naprosto bez ostychu jí pohňácam právě odvedenou práci.
Ještě pár metrů, odemykám a zouvám se v zádveří, abych následně celý dvě místnosti přešla v ponožkách. Před příchodem kolegyň googlím odpověď na otázku „jak správně chodit na podpatcích“ – v pracovních zdravotních úžasně pohodlných milovaných papučích mi otrnulo a utěšuju se, že je to jistě v technice. Dozvídam se v podstatě jen to, že „je to o zvyku“. Fajn.
„Já v lyžákách měla taky křeče a pak se to podalo. To dáš!“ píše mi Lucka.
OK. Motivaci pro další den bych měla.
Ovšem druhej den to lepší neni.
„Kdy tě přešly ty křeče v lyžácích...“
„Po první jízdě.“
To mi včera neřekla... Ruším odpolední plán a běžim (hahaha!) rovnou domů. Teprve dneska si vzpomínám na chvíli v obchodě, kdy mi prodavačka zcela bez obav nabídla vycházku po okolí. Bylo jí zcela jasný, že já
daleko neuteču.
Den třetí.
Vycházím z bytu, zábradlí zůstává nepovšimnuto a já scházím jako filmová hvězda po červeným koberci. Poměrně rychlým tempem docházím na tramvaj, popovezu se a pak sleduji svůj odraz v reklamě na čerstvou Tesco svačinku. Ladná gazelí chůze. Dvě bosé nohy plují travou, nedbale střídá levá pravou... Nádhera. Ocelový rošty? Mňamka! Užívam si!
Z mezipatra to beru doprava a mávám uklízečce na druhé straně schodiště. Zvesela odemykám pracoviště a se spokojeným úsměvem si zouvám svoje starý placatý křusky.
Takže tak :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat