4.března 2015
Osobní řidič nebyl schopen řízení. A jelikož já jsem potřebovala být v automobilové pohotovosti, vyrazila jsem do práce vozem jako velká holka.
Řízení se nebojím. Chvíli řídim já vozidlo, chvíli ono mě. Vztah by měl být v rovnováze, to ví každý laický psycholog. Já jsem na koni většinou v průběhu jízdy, Honda přebírá nadvládu ve chvíli, kdy je potřeba zaparkovat.
Jako královna dámské rallye jsem se přivezla k poliklinice, zabočila do postranní uličky – neb tam se neparkuje za sebou, ale „po čumáku“ – a naprosto bez zaváhání zaujala zcela bezchybnou pozici. Z peněženky jsem vydolovala čtyřicet korun na parkovné a vystoupila, abych se hned v příštím okamžiku vrátila pro deštník – zřejmě jsem si během ujetých dvou kilometrů a pohledu přibitém na čelní sklo nevšimla, že poměrně dost vydatně prší.
Tedy čtyřicet korun, deštník a přeběhnout silnici k parkovacímu automatu. Vkládám mince a čekám na lístek. Vyjel. Jenom tak na oko. Snažím se ho vytáhnout, ale je daleko. Osahávám parkomat a zjišťuji, že se dá na lístek sáhnout zespodu. Nejde, zkouším to víckrát, dokud není velmi důkladně promočený a nejde s ním dělat vůbec nic. Sakra!
Nenechávám se rozházet. Dojdu si pro dvoukorunu, vyjede mi lístek na párminutové parkování, tím se posune ten první a je to!
Běžím zpátky. Při otevírání auta se mi obrací deštník. Fičí, fičák. Podruhé hledám peněženku. Beru dvoukorunu, vracím se k automatu, abych se dozvěděla, že minimální vhozená částka je 10,- Kč. Obrací se mi deštník.
Běžím zpátky. Při otevírání auta se mi opět obrací deštník. Vysypávám z peněženky zbylé drobné a jdu zpátky. Vhazuji další tři dvoukoruny, čtvrtou vylovím z louže, do které mi mezitím padá.
Oba lístky vyjíždějí společně jako nerozluční bratři a mně se obrací....
Se*u na deštník!
Při umísťování lístku za přední sklo zjišťuji, že parkovací hodina není za deset korun, ale za dvacet. Odmítám s dalšími mincemi nadále tančit jako nalámaná medvědice mezi kapkami deště a odcházím na pracoviště s tím, že si v devět hodin dojdu přeparkovat.
Hodina devátá.
Opouštím kolegyni zavalenou žádankami, přehazuji kabát přes ramena a vyrážím.
Objíždím polikliniku a parkuji na parkovišti vyhrazeném pacientům. Nijak mě nezaráží, že řidiči přede mnou míjejí to pěkné parkovací místo. Perfektním obloučkem na něj zajíždím a s širokým úsměvem na tváři, který vykouzlilo moje zřejmě nově nabité řidičské umění (parkuju!!), vystupuji rovnýma nohama do jezera.
U vjezdu na mě čeká zaměstnanec parkoviště, podává mi lísteček, který mi nějaká úžasněúžasnásamostatnědokonaleparkující sestřička jistě potvrdí, abych mohla využívat dvě hodiny v louži zadarmo. Ptám se, kolik se platí za každou další hodinu. Zíra mi na prsa a ptá se, jestli tu pracuju. Sjíždím pohledem sama sebe celé v bílém se jmenovkou s logem polikliniky, která je ovšem umístěná o pár centimetrů výše a kam jeho oko není schopno dohlédnout. Nad cenou nakonec mává rukou, při odjezdu mu mám vrátit potvrzený lístek a co jsme si, to jsme si.
Na parkoviště se vracím odpoledne, vystresovaná z předchozích zážitků se snažím vysledovat, v jakém momentě ostatní plavci odevzdávají potvrzený lístek. Prsočumil je vybírá od řidičů sedících ve voze těsně před výjezdem. Kráčím k němu a odevzdávám mu ho předem se slovy: „Prosim vás můžu vám to dát teď? Já bych vás určitě přejela..“
Vyzvedávám Matýska ze školky a jedeme nakoupit. U Billy se nemůžu vejít na jediné volné parkovací místo.
„No jo, tohle umí chlapi líp,“ pokyvuje znalecky hlavou Máťa.
„A co umí ženský?“
„Ženský? Ženský, ty umí chodit na koncerty..“
A tak jsem šla. Oproti plánu s vlastní dopravou raději tramvají s lodičkami v igelitce.
Nakonec sklence vína o přestávce se máloco vyrovná. No ne? ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat