neděle 6. září 2015

Těší mě, Originál!


Vzhledem k nedávným rodinným událostem nezbylo na první předškolní přípravu tolik nervozity, ale i ta nakonec dorazila. Když se mi prvního září podařilo Matýska probudit, začal zdlouhavě vyprávět o rozdílech mezi jogurtem a pudinkem, co má radši ve vanilkový variantě a kde mu nevadí čokoládová. Vysvětloval tak zaujatě, že jsme pak chtě-nechtě stejně museli přichvátnout s výpravou. Ta byla nakonec zakončena Máťovou památnou větou "Hřeben se mých vlasů už NIKDY nedotkne!" a mohlo se vyrazit.


Byla jsem nervózní, Matýsek vůbec. Ostatně, to nebyl ani u zápisu, kde jsme mu udělali dostatečnou vizitku.
Když jsem šla do první třídy já, nastupovalo nás do ročníku sedm. Do Matýskovi školy nějakých stodvacet. Plus rodiče krát dva, nějaká ta babička s dědečkem, to máme docela slušnej dav.

Proslov ředitele, proslov starosty, představení učitelek a vychovatelek z družiny. "Naše" paní učitelka si získala moje sympatie v okamžiku, kdy jsem si všimla, že jediná drží ceduli s označením třídy vzhůru nohama.

A pak panika. Dětičky z 1.A se vyvolávají jménem a srocují před vchodem. Matýsek jde svým váhavým krokem, nicméně připojuje se. Následně jsou vyzváni rodiče, aby se připojili též, a kráčíme směr třída. Nemám vůbec přehled, kde kdo je, jdeme s davem. "Vidíš ho někde, je tam?" ptám se na schodech tatínka. "Kde by byl." No jasně. Kde by jako byl?

Přicházíme do třídy, děti už jsou na místech a já jsem hrozně zvědavá, kam se náš prvňák zasadil.
Nevidím ho.
Hledám blonďatou hlavu.
Hledám kravatu.
Hledám toho nejmenšího.
"My nemáme dítě.."

Polívá mě pot, načež se davem ode dveří prodere pančelka asi z 1.C a hlasitě se nás dovolává. Matýsek je u vchodu a odmítá s nimi jít dovnitř, že tam nemá rodiče.
Jdeme. Běžíme. Frajer stojí na improvizovaném podiu s ředitelem, starostou a zbytkem pedagogického sboru, sleduje dění a prostě se nehne, čeká.

Po krátkém programu ve třídě opouštíme všichni tři ruku v ruce školu, přičemž se s námi zastavuje zástupkyně prvního stupně, zástupkyně druhého stupně a ředitel se s námi loučí s významným úsměvem.


Měla jsem strach, že z toho bude mít trauma. První školní den je nápor. Ztratit se je ještě větší nápor. Obojí dohromady bych já musela asi řešit sezením v psychologický poradně.

Né tak náš Matýsek. Ve škole prej to bylo super krásný a aspoň sedí přesně tam, kde chtěl - totiž jediný volný místo zbylo v první lavici. A když jsme si pak den na to vysvětlovali, co znamená slovo originální, a já mu řekla, že třeba první školní den měl jako jedinej kravatu, tedy byl originál - prohlásil, že se taky jako jedinej super originál ztratil.

Kéž mu ten pocit vlastní jedinečnosti v tom školním kolosu zůstane co nejdýl..! :-)