Jsem totiž prostě čumil. Pozorovací typ. Cestou do obchodu zpravidla zapomínám, co jsem to chtěla koupit, ale zato bezpečně vím, kolik lidí stálo na tramvajový zastávce, který auto zbrzdilo provoz na kruhovým objezdu, jakou zmrzlinu si nesla holčička v pruhovaným svetru a jak se tvářil ten chlap, co se pohádal s ženskou na protější chodníku.
Máloco mi unikne.
Proto vím, že se zase nesmí vjíždět na hlavní nádraží, neb se tam cosi buduje.
Proto vím, že před hřbitovem na Mikulášským náměstí zmizely takový ty velký plechový čertvínacokryty, co tam hyzdily vstupní bránu spoustu let.
Proto vím, že zrušily řeznictví na Mikulášský a pekařství na Americký.
Proto vím tak důležitý věci jako kde brousí nůžky, kde prodávají potápěčský potřeby a kde je nejčastějc nablito.
A taky jsem třeba vypozorovala, že v ranním provozu sedí za většinou volantů ženy. Proč, to už nevím. Jestli jsou chlapi v práci už nebo ještě. Nebo se tam teprve chystají. Nebo sedí v autech v jiných částech Plzně. Tyhle ranní řidičky bývají v autě většinou s dětmi nebo samy. Jako ta, co mi vjela do zornýho pole dva dny zpátky.
Sbíhávám ten jeden kopec od školky do práce většinou pěšky, tentokrát jsem čekala na trolejbus. Podpatky a pres. Projela bílá dodávka, tmavě modrošedá oktávka v kombíku a takový malý pěkný červený autíčko s pěknou paní za volantem. Vzadu dětská sedačka. Z nějakýho důvodu si to vozítko vyžádalo mou pozornost, tak se za ním koukám a sleduji, jak parkuje o kousek dál před školkou, kde jsem před pár minutami nechala Máťu napospas.
Paní vystupuje, obchází auto, otevírá pravý zadní dveře a zarazí ji to, co mně vrtá hlavou posledních asi patnáct vteřin. Že v tý sedačce nikdo nesedí. Zavírá, znovu otvírá, naklání se do auta.
Mně přijíždí trolejbus, tak už jen vidím, jak se vrací k volantu, zpátečka a ujíždí, odkud přijela.
Jo. Znám podobný chvíle. Kolikrát sedim ráno v tramvaji nebo v autě a úplně se mi zastaví srdce. Je Matýsek fakt u táty nebo jsem ho zapomněla doma?? Naštěstí moje přirozená připosranost tohle nepřipustí, protože každý ráno ho chodím cestou do koupelny pohladit, zkontrolovat. Jestli dejchá, jestli je dobře přikrytej, jestli nešel pařit nebo tak něco.
Stejně mě ale ta cizí paní s jejím chybějícím spolujezdcem rozhodila a mně se hlavou honil osud zapomenutýho dítěte.
Dokud jsem nevystoupila z trolejbusu. Asi po dvou metrech jsem totiž svoje výstavní lodičky nasměrovala rovnou do hnědýho a měla rázem úplně jiný starosti.
Možná , možná kdybych se starala víc o sebe, nešlápla bych tak často do lejna... Že jo ;-).
Žádné komentáře:
Okomentovat