"Chápeš to, von si prostě normálně umřel, simulant," popisuju Mírovi svou návštěvu u lékaře, kde po panu doktorovi zbylo jen pár týdnů staré parte na nástěnce v čekárně. Člověk si najednou připadá tak nějak nepatřičně, když tam jde se zvýšenou teplotou a pitomou rýmou, byť ta je nechutně hnědozelená.
Nemocná nejsem často. Ale bolesti všeho možnýho mívám, to jo. Jednou záda, jednou hlava, pak holčičí dny, puchejř na patě, rozřízlej nehet, popálenina,.. A ve všem hledám hlubší příčiny. Mám načtenou Louise Hay, Honzu Hnízdila, Brandon Bays a ve svých bebíčkách už se docela solidně orientuju. Možná už bych skoro taky mohla něco sepsat.
Nicméně podle publikačně aktivnějších kolegů:
Mám prostě hodně naloženo (záda).
Jsem si toho vědoma, proto chodím pravidelně odkládat k osobě povolané. Pokaždý sedím v čekárně se zrakem upřeným na dva proutěný koše s modrýma návlekama na boty - nad jedním je cedulka čisté, nad druhým použité. V koši s čistýma nikdy žádný nejsou a já do ordinace pravidelně vcházím totálně seberozložená, protože se nemůžu zbavit myšlenky na to, že je to určitě nějakej rozřazovací psychiatrickej test. Půjdu bez návleků, zeptám se na čistý, nebo si vezmu z koše použitý? Většinou se usadím, nohu přes nohu, rovný záda, zaposlouchám se do Leonarda Cohena z reproduktoru a tvářím se, že jsem si žádných pokynů k obalení bot nevšimla, odhodlaná jít bez. Samozřejmě jakmile v ordinaci zašustí k odchodu předchozí zoufalec, rychle si natahuju ty použitý a vcházím jako totálně směšnej vyřízenej šmoula.
Psychiatrická vsuvka:
Paní doktorka mě má přečtenou, vyvedla jsem jí z rovnováhy jen dvakrát (nebo to vícekrát nedala znát). Vzhledem k tomu, že v takových případech bezprostředně hrozí přilepení nějaký supr diagnózy, zásadně nedoporučuju snažit se odlehčit seznamovací akt větou "Vy si to píšete? To vás budu muset zabít!" Pokusit se zmást psychiatra sebevědomým příchodem, ladným usazením se do křesla a dotazem "Tak jak se máte?" ve snaze nastolit novej řád a zmatek v otázce ´Tak kdo je tady vlastně terapeut?!´ - to taky nemá úplně výsledky.
I u jiných problémů se hledá příčina poměrně snadno - často bohužel, protože jak do toho pátrání člověk zabředne, už nevybředne.
Takže když jsem se vlastní blbostí spálila o hrnec (popálenina: časté naštvání, impulsivita) a řekla si, že jsem fakt střevo, logicky přišel bolehlav (bolest hlavy: podceňování a kritizování sebe sama).
Tak jde člověk ven, aby si vyčistil hlavu, vezme si pro radost ty nový boty a vrátí se s puchejřem.
Nakonec je z toho všeho tak vyčerpanej, že ulehne s chřipkou a partnerovu obavu a empatii vyjádřenou mimo jiné slovy "A nemáš spíš alergii?" chápe jako bezcitnou provokaci.
Jo, mam alergii! A za to může ten puchejř! (alergie: na koho jste alergičtí?; puchýře: nedostatek emocionální podpory)
PS: Hodil by se mi spíš abecední seznam těch příčin. Mohla bych si vygooglit, jakej neduh si přivodim tim, že se někdy chovam jako Úplně pitomá kráva a nechápu na první dobrou, kdo to se mnou myslí nejlíp.
Mám prostě hodně naloženo (záda).
Jsem si toho vědoma, proto chodím pravidelně odkládat k osobě povolané. Pokaždý sedím v čekárně se zrakem upřeným na dva proutěný koše s modrýma návlekama na boty - nad jedním je cedulka čisté, nad druhým použité. V koši s čistýma nikdy žádný nejsou a já do ordinace pravidelně vcházím totálně seberozložená, protože se nemůžu zbavit myšlenky na to, že je to určitě nějakej rozřazovací psychiatrickej test. Půjdu bez návleků, zeptám se na čistý, nebo si vezmu z koše použitý? Většinou se usadím, nohu přes nohu, rovný záda, zaposlouchám se do Leonarda Cohena z reproduktoru a tvářím se, že jsem si žádných pokynů k obalení bot nevšimla, odhodlaná jít bez. Samozřejmě jakmile v ordinaci zašustí k odchodu předchozí zoufalec, rychle si natahuju ty použitý a vcházím jako totálně směšnej vyřízenej šmoula.
Psychiatrická vsuvka:
Paní doktorka mě má přečtenou, vyvedla jsem jí z rovnováhy jen dvakrát (nebo to vícekrát nedala znát). Vzhledem k tomu, že v takových případech bezprostředně hrozí přilepení nějaký supr diagnózy, zásadně nedoporučuju snažit se odlehčit seznamovací akt větou "Vy si to píšete? To vás budu muset zabít!" Pokusit se zmást psychiatra sebevědomým příchodem, ladným usazením se do křesla a dotazem "Tak jak se máte?" ve snaze nastolit novej řád a zmatek v otázce ´Tak kdo je tady vlastně terapeut?!´ - to taky nemá úplně výsledky.
I u jiných problémů se hledá příčina poměrně snadno - často bohužel, protože jak do toho pátrání člověk zabředne, už nevybředne.
Takže když jsem se vlastní blbostí spálila o hrnec (popálenina: časté naštvání, impulsivita) a řekla si, že jsem fakt střevo, logicky přišel bolehlav (bolest hlavy: podceňování a kritizování sebe sama).
Tak jde člověk ven, aby si vyčistil hlavu, vezme si pro radost ty nový boty a vrátí se s puchejřem.
Nakonec je z toho všeho tak vyčerpanej, že ulehne s chřipkou a partnerovu obavu a empatii vyjádřenou mimo jiné slovy "A nemáš spíš alergii?" chápe jako bezcitnou provokaci.
Jo, mam alergii! A za to může ten puchejř! (alergie: na koho jste alergičtí?; puchýře: nedostatek emocionální podpory)
PS: Hodil by se mi spíš abecední seznam těch příčin. Mohla bych si vygooglit, jakej neduh si přivodim tim, že se někdy chovam jako Úplně pitomá kráva a nechápu na první dobrou, kdo to se mnou myslí nejlíp.
Žádné komentáře:
Okomentovat