pondělí 8. června 2015

Matyho rýma očima mýma


Máťovi je šest. Je to chlapák, kterej mě denně překvapuje tím, jak je "velkej". Rozumí věcem, ke kterým já jsem se teprve nedávno dotápala. Má vtip, pohotovost a cit pro jemnou ironii, kterou posléze dokáže bravurně vysvětlit.
Když ale večer usne, pořád v něm vidím to malý miminko, pořád má na tváři úplně stejnej výraz, jak když jsem ho poprvý držela v náručí.
Ten miminkovskej výraz nahodí i tehdy když pláče nebo je nemocnej. A já bych ho chovala a chovala, hladila a hladila a mazlila až do umazlení.

Můj šestileťák je alergik. Takže rýma, pálení očí a sem tam zakašlání je v tomhle období "v pořádku". Když to ale přelezlo v teplotu a chrchel takovej, že by se dal krájet (slabší povahy prominou), vyrazili jsme do ordinace.
Trpěl. Trpěl jako zvíře. Ono půlvteřinovej výtěr z nosu a z krku, to neni jen tak, že jo. A koho zajímá, že po jeho nelidským řevu z čekárny neorganizovaně prchali další čekatelé. Že jo. Vyfasovali jsme pár rad, recept na superspeciální kapky do nosu, aby to peněžence nebylo líto, a odebrali se zpátky do postele.

Miminko moje... Nanosila jsem mu polštářky a plyšáky do ložnice, udělala oblíbenej čaj+med+citrón, lehla si k němu a četla mu, co si přál.
"To byl les, zelený a pěkný na všecky strany. Stála v něm hájovna, kde žil hajný Robátko. Byl to spravedlivý myslivec. Chodil si v zelené kamizolce a v kloboučku s tetřevím pérem. V pušce měl čisto a mušku měl rovnou, než stiskl kohoutek, třikrát se rozmyslel."
Než Větrník poprvý hrábl kopýtkem, miminko spinkalo.

Odpoledne bylo líp a další dny po teplotě ani památky. Svoje poctivý "tak jo, když mi kápneš do nosu, tak budu chvíli ležet, ale jenom než napočítam od jedný do dvaceti a zpátky" se třetí den změnilo v "jed-dv-tř-čty-pět-tdddd-devat-dvacet". Naštěstí zpátky tolik zrychlovat neumí. Udržet ho v klidu? Nad moje síly.

Ponorka.
Tak dobře. Střídáme. Sobotu strávil - už zase šestileťák, miminko zmizelo - s tátou. Po nemoci ani památky.

Neděle.
Už nechce číst o Robátkovi s Josefkou. Chce dokolečka hrát Prší a po stopadesátý pustit třiadvacet let starou kazetu, kterou nějaká vyšší moc zachránila před vyhozením. Želvy Ninja. Honza, Rosák, Michal David, Heidi Janků. Spácham harakiri.




Pondělí.
Chce hrát karty o peníze a z pokojíčku jsem zcela zřetelně zaslechla ku*va.
Je čas.
Je čas vrátit se do školky a dovalit nějaký další půvabný termity.


Žádné komentáře:

Okomentovat