Vyčkejte na obsluhu!

Nejhorší brigáda, kterou jsem kdy absolvovala, byla ta v Kauflandu na kase. Víc než jako správkyně šuplíku s penězi jsem se cítila jako hromosvod pro všechno. Jak ze strany zákazníků, tak ze strany vedoucích. Mohla jsem za to, že zboží v akci není dostatek, že není v akci co být mělo, že se nedá platit kartou, že nemam na pokladně váhu. Že jsem se nepodívala do krabičky se zubní pastou, jestli tam vynalézavý nakupující neschoval náhodou třeba tkaničky do bot nebo že jsem ho nedonutila rozevřít deštník, co kdyby do něj něco zasoukal.

Vydržela jsem to asi dva a půl měsíce a pak se uklidila do divadelních šaten za pětatřicet korun na hodinu.

Co se mi tam ale líbilo a co bylo přesně pro mě, to bylo načítání kódů zboží pod scannerem, zadávání počtu zboží a úplně nejradši jsem byla, když ten kód nešel načíst a já ho musela zadávat ručně.

Jsem úchyl. Miluju kalkulačky, klávesnice, součty, odečty. Jako malá (Vlastně i trochu větší. Vlastně občas dodnes.) jsem zbožňovala velký nákupy - vzala jsem si účtenku a přepočítávala. A vždycky jsem schváálně udělala jakoby chybu a MUSELA prostě počítat znovu.

Když jsem poprvý zaregistrovala samoobslužný pokladny, mělo to na mě takřka orgasmický účinky. Úžasná věc! Každá taková má sice svoje mouchy, neduhy,  ale to se časem vychytá.
Má víra v lepší zítřky samostatnýho načítání byla ovšem dnes opět otřesena.

Tesco. Super! Nová funkce! Pokladna se mě na úvod ptá, jestli mam svou tašku - tomu říkám inovace! Dávat zboží na váhu a teprv po zaplacení skládat do tašky (když nechci jejich igelitku), to pro mě byla jedna z těch much.

Instalovala jsem svou krasavici z BIObavlny. 

VYČKEJTE NA OBSLUHU!

Nechápu. Já myslela...

"Ale to musíte mít prázdný!"

Aha. Měla jsem v ní deštník. (No dobře. Tak ještě krabičku od oběda. A špinavý ponožky.)

K mýmu překvapení se mi v tý tašce bachařka nepohrabala, odpípla svuj supertajnej zaměstnaneckej kód a jedeme dál.

Jogurt, smetana, pohoda. Šunka nic. Otáčim, natáčim, pak projedu cukr, vracim se k šunce. Jó, dobře. Žádám si o asistenci.

VYČKEJTE NA OBSLUHU!

Bachařka mě už z dálky sjíždí pohrdavým pohledem. No jasně, jsem si to tam sama blbě nalepila, tu ceduli.

Supertajnej kód podruhý.

Jedu dál. Bez problémů jsem si vyhledala dýňovej chleba, zadala počet a přemístila do tašky.

VYČKEJTE NA OBSLUHU!

Počet dýňovým semínek zřejmě neodpovídal standardu a ovlivnil váhu chleba možná snad o dobrý dva, tři gramy. Bránim se pohledu nad sebe, určitě tam je šipka s nápisem blbka s taškou.

Chování bachařky nápisu odpovídá a vůbec ji nezajímá, že já ten chleba nepeču.

Supertajnej kód potřetí.

Třesoucí se rukou načítám poslední zboží. Uf! Prošlo to. Bezděky se usměju, když v tom se vedle mě zastaví chlap, položí si na MOU váhu SVOJE koblihy, vyřízne si gaťky z řiťky, sebere koblihy a jde dál.

"Ty DE-BI-LE! Co děláš!!" chce se mi zařvat, protože přesně vim, co bude následovat.

VRAŤTE ZBOŽÍ NA VÁHU!

VYČKEJTE NA OBSLUHU!

Chce se mi brečet. Bachařka stojí vedle u podobně postiženýho kolegy a já se zmůžu jen na skoro plačtivý "Prosim vás pojďte sem..."

Supertajnej kód počtvrtý.

Měla jsem v plánu platit stravenkama, ale dožadovat se další asistence, bez který to neni možný, by mě zatlouklo sto metrů pod zem. To nehodlam připustit.

To bych ovšem musela mít dostatek hotovosti. Tak tedy naposled:

VYČKEJTE NA OBSLUHU!

Supertajnej kód popátý.

Asi mě to nadšení přešlo, minimálně pro nejbližší dny.

Domů si pořídím toto a zítra se půjdu zcela určitě nechat obsloužit do Billy.