Těší mě, Originál!

Vzhledem k nedávným rodinným událostem nezbylo na první předškolní přípravu tolik nervozity, ale i ta nakonec dorazila. Když se mi prvního září podařilo Matýska probudit, začal zdlouhavě vyprávět o rozdílech mezi jogurtem a pudinkem, co má radši ve vanilkový variantě a kde mu nevadí čokoládová. Vysvětloval tak zaujatě, že jsme pak chtě-nechtě stejně museli přichvátnout s výpravou. Ta byla nakonec zakončena Máťovou památnou větou "Hřeben se mých vlasů už NIKDY nedotkne!" a mohlo se vyrazit.

Byla jsem nervózní, Matýsek vůbec. Ostatně, to nebyl ani u zápisu, kde jsme mu udělali dostatečnou vizitku.
Když jsem šla do první třídy já, nastupovalo nás do ročníku sedm. Do Matýskovi školy nějakých stodvacet. Plus rodiče krát dva, nějaká ta babička s dědečkem, to máme docela slušnej dav.

Proslov ředitele, proslov starosty, představení učitelek a vychovatelek z družiny. "Naše" paní učitelka si získala moje sympatie v okamžiku, kdy jsem si všimla, že jediná drží ceduli s označením třídy vzhůru nohama.

A pak panika. Dětičky z 1.A se vyvolávají jménem a srocují před vchodem. Matýsek jde svým váhavým krokem, nicméně připojuje se. Následně jsou vyzváni rodiče, aby se připojili též, a kráčíme směr třída. Nemám vůbec přehled, kde kdo je, jdeme s davem. "Vidíš ho někde, je tam?" ptám se na schodech tatínka. "Kde by byl." No jasně. Kde by jako byl?

Přicházíme do třídy, děti už jsou na místech a já jsem hrozně zvědavá, kam se náš prvňák zasadil.
Nevidím ho.
Hledám blonďatou hlavu.
Hledám kravatu.
Hledám toho nejmenšího.
"My nemáme dítě.."

Polívá mě pot, načež se davem ode dveří prodere pančelka asi z 1.C a hlasitě se nás dovolává. Matýsek je u vchodu a odmítá s nimi jít dovnitř, že tam nemá rodiče.
Jdeme. Běžíme. Frajer stojí na improvizovaném podiu s ředitelem, starostou a zbytkem pedagogického sboru, sleduje dění a prostě se nehne, čeká.

Po krátkém programu ve třídě opouštíme všichni tři ruku v ruce školu, přičemž se s námi zastavuje zástupkyně prvního stupně, zástupkyně druhého stupně a ředitel se s námi loučí s významným úsměvem.


Měla jsem strach, že z toho bude mít trauma. První školní den je nápor. Ztratit se je ještě větší nápor. Obojí dohromady bych já musela asi řešit sezením v psychologický poradně.

Né tak náš Matýsek. Ve škole prej to bylo super krásný a aspoň sedí přesně tam, kde chtěl - totiž jediný volný místo zbylo v první lavici. A když jsme si pak den na to vysvětlovali, co znamená slovo originální, a já mu řekla, že třeba první školní den měl jako jedinej kravatu, tedy byl originál - prohlásil, že se taky jako jedinej super originál ztratil.

Kéž mu ten pocit vlastní jedinečnosti v tom školním kolosu zůstane co nejdýl..! :-)

Na rozloučenou.

A najednou je všechno zapomenuto.
Jak dlouho jsme se neviděli.
Protože byl jen jeden a nikdy nebude jinej.

De mortuis nil nisi bonum. Říká se. Myslela jsem si vždycky, že "tak by se to mělo", ale ono to tak samo nějak je..

Vzpomínám.

Jak nádherně zpíval. A jak jsme zpívali spolu.

Jak chtěl, abych mu hrála, a opravdu mě poslouchal.

Jak si po každým obědě lehnul s knížkou a vždycky usnul.

Jak moc ho bavilo vařit a jak výborně to uměl.

Jak mi přidal pětistovku na kytaru, i když jsem si podle něj měla hledět harmoniky

Jak jsem po návratu z lesa měla dvacet sedm klíšťat a on mi všechny vyndal.

Jak jsem za nim přijela patnáct kilometrů na kole a zpátky mě musel odvézt, protože už jsem nemohla.

Jak mě poslal pro něco na zub a já se bála vrátit s chlebem se sádlem, protože jsem si myslela, že chce kartáček a zubní pastu.

Jak jsme šli pěšky po hlavní silnici a jenom on směl šlápnout za bílou čáru, protože byl silničář.

Vlastně je toho dost, co si chci pamatovat. A nic jinýho neni důležitý.

Šel jsem světem tam a sem

Nikdy rovnou za nosem

Měl jsem radost velikou

Když jsem moh´ jít oklikou

Já jsem viděl víc a dál

Nežli kdybych v klidu stál

Jako svatý

Šel jsem světem plným chyb

Pytlák snů a pytlák ryb

Někdy mlčky jindy zas

Spoléhal jsem na svůj hlas

Bohudík i bohužel

Za to že jsem život měl

Kostrbatý

Šel jsem světem tam a sem

Zkoušel jak je pevná zem

Letmý start a pevný cíl

Štěstí jenom na pár chvil

Někdy lokaj jindy pán

Hodně lásky hodně ran

Které bolí

Šel jsem světem dál a dál

Cestou vždycky jsem si přál

Aby dřív než zazní Stop

Po mně zůstalo pár stop

Táh´ jsem káru ze všech sil

Podél cest jsem roztrousil

Stovky rolí

Šel jsem světem podél vod

Šel jsem s větrem o závod

Ale čas ten lakomec

Dožene tě nakonec

Poznávám ho po hlase

Když ironicky zeptá se:

Jak se daří

Proti času není zbraň

Všichni platíme mu daň

Ale proč se jen tak vzdát

Dokud žiju žiju rád

Z pole mizí osení

Na tom se nic nemění

Přišlo stáří

Vyčkejte na obsluhu!

Nejhorší brigáda, kterou jsem kdy absolvovala, byla ta v Kauflandu na kase. Víc než jako správkyně šuplíku s penězi jsem se cítila jako hromosvod pro všechno. Jak ze strany zákazníků, tak ze strany vedoucích. Mohla jsem za to, že zboží v akci není dostatek, že není v akci co být mělo, že se nedá platit kartou, že nemam na pokladně váhu. Že jsem se nepodívala do krabičky se zubní pastou, jestli tam vynalézavý nakupující neschoval náhodou třeba tkaničky do bot nebo že jsem ho nedonutila rozevřít deštník, co kdyby do něj něco zasoukal.

Vydržela jsem to asi dva a půl měsíce a pak se uklidila do divadelních šaten za pětatřicet korun na hodinu.

Co se mi tam ale líbilo a co bylo přesně pro mě, to bylo načítání kódů zboží pod scannerem, zadávání počtu zboží a úplně nejradši jsem byla, když ten kód nešel načíst a já ho musela zadávat ručně.

Jsem úchyl. Miluju kalkulačky, klávesnice, součty, odečty. Jako malá (Vlastně i trochu větší. Vlastně občas dodnes.) jsem zbožňovala velký nákupy - vzala jsem si účtenku a přepočítávala. A vždycky jsem schváálně udělala jakoby chybu a MUSELA prostě počítat znovu.

Když jsem poprvý zaregistrovala samoobslužný pokladny, mělo to na mě takřka orgasmický účinky. Úžasná věc! Každá taková má sice svoje mouchy, neduhy,  ale to se časem vychytá.
Má víra v lepší zítřky samostatnýho načítání byla ovšem dnes opět otřesena.

Tesco. Super! Nová funkce! Pokladna se mě na úvod ptá, jestli mam svou tašku - tomu říkám inovace! Dávat zboží na váhu a teprv po zaplacení skládat do tašky (když nechci jejich igelitku), to pro mě byla jedna z těch much.

Instalovala jsem svou krasavici z BIObavlny. 

VYČKEJTE NA OBSLUHU!

Nechápu. Já myslela...

"Ale to musíte mít prázdný!"

Aha. Měla jsem v ní deštník. (No dobře. Tak ještě krabičku od oběda. A špinavý ponožky.)

K mýmu překvapení se mi v tý tašce bachařka nepohrabala, odpípla svuj supertajnej zaměstnaneckej kód a jedeme dál.

Jogurt, smetana, pohoda. Šunka nic. Otáčim, natáčim, pak projedu cukr, vracim se k šunce. Jó, dobře. Žádám si o asistenci.

VYČKEJTE NA OBSLUHU!

Bachařka mě už z dálky sjíždí pohrdavým pohledem. No jasně, jsem si to tam sama blbě nalepila, tu ceduli.

Supertajnej kód podruhý.

Jedu dál. Bez problémů jsem si vyhledala dýňovej chleba, zadala počet a přemístila do tašky.

VYČKEJTE NA OBSLUHU!

Počet dýňovým semínek zřejmě neodpovídal standardu a ovlivnil váhu chleba možná snad o dobrý dva, tři gramy. Bránim se pohledu nad sebe, určitě tam je šipka s nápisem blbka s taškou.

Chování bachařky nápisu odpovídá a vůbec ji nezajímá, že já ten chleba nepeču.

Supertajnej kód potřetí.

Třesoucí se rukou načítám poslední zboží. Uf! Prošlo to. Bezděky se usměju, když v tom se vedle mě zastaví chlap, položí si na MOU váhu SVOJE koblihy, vyřízne si gaťky z řiťky, sebere koblihy a jde dál.

"Ty DE-BI-LE! Co děláš!!" chce se mi zařvat, protože přesně vim, co bude následovat.

VRAŤTE ZBOŽÍ NA VÁHU!

VYČKEJTE NA OBSLUHU!

Chce se mi brečet. Bachařka stojí vedle u podobně postiženýho kolegy a já se zmůžu jen na skoro plačtivý "Prosim vás pojďte sem..."

Supertajnej kód počtvrtý.

Měla jsem v plánu platit stravenkama, ale dožadovat se další asistence, bez který to neni možný, by mě zatlouklo sto metrů pod zem. To nehodlam připustit.

To bych ovšem musela mít dostatek hotovosti. Tak tedy naposled:

VYČKEJTE NA OBSLUHU!

Supertajnej kód popátý.

Asi mě to nadšení přešlo, minimálně pro nejbližší dny.

Domů si pořídím toto a zítra se půjdu zcela určitě nechat obsloužit do Billy.

Matyho rýma očima mýma

Máťovi je šest. Je to chlapák, kterej mě denně překvapuje tím, jak je "velkej". Rozumí věcem, ke kterým já jsem se teprve nedávno dotápala. Má vtip, pohotovost a cit pro jemnou ironii, kterou posléze dokáže bravurně vysvětlit.

Když ale večer usne, pořád v něm vidím to malý miminko, pořád má na tváři úplně stejnej výraz, jak když jsem ho poprvý držela v náručí.

Ten miminkovskej výraz nahodí i tehdy když pláče nebo je nemocnej. A já bych ho chovala a chovala, hladila a hladila a mazlila až do umazlení.

Můj šestileťák je alergik. Takže rýma, pálení očí a sem tam zakašlání je v tomhle období "v pořádku". Když to ale přelezlo v teplotu a chrchel takovej, že by se dal krájet (slabší povahy prominou), vyrazili jsme do ordinace.

Trpěl. Trpěl jako zvíře. Ono půlvteřinovej výtěr z nosu a z krku, to neni jen tak, že jo. A koho zajímá, že po jeho nelidským řevu z čekárny neorganizovaně prchali další čekatelé. Že jo. Vyfasovali jsme pár rad, recept na superspeciální kapky do nosu, aby to peněžence nebylo líto, a odebrali se zpátky do postele.

Miminko moje... Nanosila jsem mu polštářky a plyšáky do ložnice, udělala oblíbenej čaj+med+citrón, lehla si k němu a četla mu, co si přál.

"To byl les, zelený a pěkný na všecky strany. Stála v něm hájovna, kde žil hajný Robátko. Byl to spravedlivý myslivec. Chodil si v zelené kamizolce a v kloboučku s tetřevím pérem. V pušce měl čisto a mušku měl rovnou, než stiskl kohoutek, třikrát se rozmyslel."

Než Větrník poprvý hrábl kopýtkem, miminko spinkalo.

Odpoledne bylo líp a další dny po teplotě ani památky. Svoje poctivý "tak jo, když mi kápneš do nosu, tak budu chvíli ležet, ale jenom než napočítam od jedný do dvaceti a zpátky" se třetí den změnilo v "jed-dv-tř-čty-pět-tdddd-devat-dvacet". Naštěstí zpátky tolik zrychlovat neumí. Udržet ho v klidu? Nad moje síly.

Ponorka.

Tak dobře. Střídáme. Sobotu strávil - už zase šestileťák, miminko zmizelo - s tátou. Po nemoci ani památky.

Neděle.

Už nechce číst o Robátkovi s Josefkou. Chce dokolečka hrát Prší a po stopadesátý pustit třiadvacet let starou kazetu, kterou nějaká vyšší moc zachránila před vyhozením. Želvy Ninja. Honza, Rosák, Michal David, Heidi Janků. Spácham harakiri.

Pondělí.

Chce hrát karty o peníze a z pokojíčku jsem zcela zřetelně zaslechla ku*va.

Je čas.

Je čas vrátit se do školky a dovalit nějaký další půvabný termity.

Potíží průvod vždycky má důvod

"Chápeš to, von si prostě normálně umřel, simulant," popisuju Mírovi svou návštěvu u lékaře, kde po panu doktorovi zbylo jen pár týdnů staré parte na nástěnce v čekárně. Člověk si najednou připadá tak nějak nepatřičně, když tam jde se zvýšenou teplotou a pitomou rýmou, byť ta je nechutně hnědozelená.

Nemocná nejsem často. Ale bolesti všeho možnýho mívám, to jo. Jednou záda, jednou hlava, pak holčičí dny, puchejř na patě, rozřízlej nehet, popálenina,.. A ve všem hledám hlubší příčiny. Mám načtenou Louise Hay, Honzu Hnízdila, Brandon Bays a ve svých bebíčkách už se docela solidně orientuju. Možná už bych skoro taky mohla něco sepsat.

Nicméně podle publikačně aktivnějších kolegů:


Mám prostě hodně naloženo (záda).

Jsem si toho vědoma, proto chodím pravidelně odkládat k osobě povolané. Pokaždý sedím v čekárně se zrakem upřeným na dva proutěný koše s modrýma návlekama na boty - nad jedním je cedulka čisté, nad druhým použité. V koši s čistýma nikdy žádný nejsou a já do ordinace pravidelně vcházím totálně seberozložená, protože se nemůžu zbavit myšlenky na to, že je to určitě nějakej rozřazovací psychiatrickej test. Půjdu bez návleků, zeptám se na čistý, nebo si vezmu z koše použitý? Většinou se usadím, nohu přes nohu, rovný záda, zaposlouchám se do Leonarda Cohena z reproduktoru a tvářím se, že jsem si žádných pokynů k obalení bot nevšimla, odhodlaná jít bez. Samozřejmě jakmile v ordinaci zašustí k odchodu předchozí zoufalec, rychle si natahuju ty použitý a vcházím jako totálně směšnej vyřízenej šmoula.

Psychiatrická vsuvka:
Paní doktorka mě má přečtenou, vyvedla jsem jí z rovnováhy jen dvakrát (nebo to vícekrát nedala znát). Vzhledem k tomu, že v takových případech bezprostředně hrozí přilepení nějaký supr diagnózy, zásadně nedoporučuju snažit se odlehčit seznamovací akt větou "Vy si to píšete? To vás budu muset zabít!" Pokusit se zmást psychiatra sebevědomým příchodem, ladným usazením se do křesla a dotazem "Tak jak se máte?" ve snaze nastolit novej řád a zmatek v otázce ´Tak kdo je tady vlastně terapeut?!´ - to taky nemá úplně výsledky.


I u jiných problémů se hledá příčina poměrně snadno - často bohužel, protože jak do toho pátrání člověk zabředne, už nevybředne.
Takže když jsem se vlastní blbostí spálila o hrnec (popálenina: časté naštvání, impulsivita) a řekla si, že jsem fakt střevo, logicky přišel bolehlav (bolest hlavy: podceňování a kritizování sebe sama).
Tak jde člověk ven, aby si vyčistil hlavu, vezme si pro radost ty nový boty a vrátí se s puchejřem.
Nakonec je z toho všeho tak vyčerpanej, že ulehne s chřipkou  a partnerovu obavu a empatii vyjádřenou mimo jiné slovy "A nemáš spíš alergii?" chápe jako bezcitnou provokaci.

Jo, mam alergii! A za to může ten puchejř! (alergie: na koho jste alergičtí?; puchýře: nedostatek emocionální podpory)

PS: Hodil by se mi spíš abecední seznam těch příčin. Mohla bych si vygooglit, jakej neduh si přivodim tim, že se někdy chovam jako Úplně pitomá kráva a nechápu na první dobrou, kdo to se mnou myslí nejlíp.

Čumim. A čumim často, člověče... aneb Poselství v lejně ukryté

Jsem totiž prostě čumil. Pozorovací typ. Cestou do obchodu zpravidla zapomínám, co jsem to chtěla koupit, ale zato bezpečně vím, kolik lidí stálo na tramvajový zastávce, který auto zbrzdilo provoz na kruhovým objezdu, jakou zmrzlinu si nesla holčička v pruhovaným svetru a jak se tvářil ten chlap, co se pohádal s ženskou na protější chodníku.

Máloco mi unikne.

Proto vím, že se zase nesmí vjíždět na hlavní nádraží, neb se tam cosi buduje.

Proto vím, že před hřbitovem na Mikulášským náměstí zmizely takový ty velký plechový čertvínacokryty, co tam hyzdily vstupní bránu spoustu let.

Proto vím, že zrušily řeznictví na Mikulášský a pekařství na Americký.

Proto vím tak důležitý věci jako kde brousí nůžky, kde prodávají potápěčský potřeby a kde je nejčastějc nablito.

A taky jsem třeba vypozorovala, že v ranním provozu sedí za většinou volantů ženy. Proč, to už nevím. Jestli jsou chlapi v práci už nebo ještě. Nebo se tam teprve chystají. Nebo sedí v autech v jiných částech Plzně. Tyhle ranní řidičky bývají v autě většinou s dětmi nebo samy. Jako ta, co mi vjela do zornýho pole dva dny zpátky.

Sbíhávám ten jeden kopec od školky do práce většinou pěšky, tentokrát jsem čekala na trolejbus. Podpatky a pres. Projela bílá dodávka, tmavě modrošedá oktávka v kombíku a takový malý pěkný červený autíčko s pěknou paní za volantem. Vzadu dětská sedačka. Z nějakýho důvodu si to vozítko vyžádalo mou pozornost, tak se za ním koukám a sleduji, jak parkuje o kousek dál před školkou, kde jsem před pár minutami nechala Máťu napospas.

Paní vystupuje, obchází auto, otevírá pravý zadní dveře a zarazí ji to, co mně vrtá hlavou posledních asi patnáct vteřin. Že v tý sedačce nikdo nesedí. Zavírá, znovu otvírá, naklání se do auta.

Mně přijíždí trolejbus, tak už jen vidím, jak se vrací k volantu, zpátečka a ujíždí, odkud přijela.

Jo. Znám podobný chvíle. Kolikrát sedim ráno v tramvaji nebo v autě a úplně se mi zastaví srdce. Je Matýsek fakt u táty nebo jsem ho zapomněla doma?? Naštěstí moje přirozená připosranost tohle nepřipustí, protože každý ráno ho chodím cestou do koupelny pohladit, zkontrolovat. Jestli dejchá, jestli je dobře přikrytej, jestli nešel pařit nebo tak něco.

Stejně mě ale ta cizí paní s jejím chybějícím spolujezdcem rozhodila a mně se hlavou honil osud zapomenutýho dítěte.

Dokud jsem nevystoupila z trolejbusu. Asi po dvou metrech jsem totiž svoje výstavní lodičky nasměrovala rovnou do hnědýho a měla rázem úplně jiný starosti.

Možná , možná kdybych se starala víc o sebe, nešlápla bych tak často do lejna... Že jo ;-).

Jack Zašívač a oběšená kočka

"Vzal jsem tě na jarní výlet někam, kam jaro ještě nepřišlo," konstatuje Míra cestou skrz les, kde mezi stromy ještě vykukují ostrůvky posledního sněhu, na listnáčích není ani pupen a na tachometru právě blikla sněhová vločka jako varování před námrazou.

Výlet s překvapením. Ta nemám ráda. Ale láska hory přenáší, řeky přeplouvá a těšit se na neznámé učí. Stačí věřit.

Cestou jsem musela vydýchat několik pokusů o mou dezorientaci, ale statečně jsem se proabsolvovala až do cíle.

Pár domků uprostřed lesa, kolem jen několik rašelinišť. Nenápadný penzion na úplném okraji.

Jakmile zaparkujeme, objevuje se u nás paní a co že my tady. A že máme chviličku počkat, čímž se v těch jarních pláštíčcích statečně řídíme do té doby, než si všimneme, že ona žena v černém stojí za domem, venčí psa a v klidu kouří. 

Jdeme se tedy ubytovat bez ní. Fasujeme klíč od pokoje, procházíme útulnou jídelnou/restaurací a kolem vycpaných ptáků, paroží a všudypřítomných bábovkových forem různých velikostí a tvarů stoupáme do prvního patra.

Pokoj máme víc času prozkoumat až po návratu z prvního výletu.
Na první pohled nic mimořádného. Postel, stolek, dvě křesla.
V dřevěném obložení díry po ranách z brokovnice, ve dveřích šmírácká škvíra přímo proti posteli, na stropě v koupelně rýhy od nehtů.
Ručníky naškrobené tak, že se dají použít výhradně jako mučící nástroj.
Na stěně obraz zátiší s ovocem, zeleninou a kytkou, jako by si autor nemohl vybrat.
Za rámem obrazu jehla s navlečenou nití.

Zaháníme obavu, že tudy obchází Jack Zašívač, a přesouváme se na večeři dolů do přízemí.

Nevím, co se stalo. Otevíráme dveře s myšlenkou na svařák a přesolené brambůrky, ale zřejmě jsme prošli nějakou smyčkou. Chyba v matrixu.
Tam, kde ještě odpoledne byla hospoda na tepláky, je něco dočista jiného.

Usedáme ke stolu, ve chvilce se u nás objevuje paní, co ráno venčila. Začíná památnou větou: "Jako předkrm můžeme nabídnout hříbkový krém, FOIS GRAS parfémovaná koňakem Hennessy, křepelčí vajíčka s lososovým kaviárem,....." Bizarnost celé situace dokládá její vytahaný svetr, ušmudlané triko s duhovou palmou a sešmajdané kozačky.

Pár sedící vedle u stolu si znalecky vybírá z archivních vín, ke každému chodu jiné. My si objednáváme dvanáctku, kterou si po prvním loku zčásti liju do klína. Stane se.

Z kuchyně vychází pán v džínách, triku a legrační zástěře a nedbale servíruje vykoštěnou křepelku.

Mírovi trčí z hlavy výstavní parohy (rozuměj: visí nad ním na zdi), na další stěně mezi bábovkami dešifruji tvar zajíce s baťohem a formu na oběšenou kočku (ráno s brýlemi uznávám, že blíže má k tvaru pečené ryby, dobře). Můj svetr s králíkem celou scenérii báječně dokresluje.

A pak i my ochutnáváme. Božská mana.

Později zjišťujeme že místo, kde jsme si nacpali pupky, se pravidelně umísťuje mezi stovkou nejlepších restaurací v republice. Z tajné cesty pro mě se klube výlet naslepo i pro Míru coby organizátora. Netušil.

Malý výlet s velkým poselstvím:

Není vždycky všechno takové, jak se na první pohled zdá.
Je prima nechat se překvapit.
Je báječné prostě jen tak věřit, že "to" bude stát za to.
I návrat z toho nejlepšího výletu je sám o sobě super, když se konečně můžete v pohodlí a bezpečí domova v klidu vykakat :-).