čtvrtek 21. května 2015

Potíží průvod vždycky má důvod


"Chápeš to, von si prostě normálně umřel, simulant," popisuju Mírovi svou návštěvu u lékaře, kde po panu doktorovi zbylo jen pár týdnů staré parte na nástěnce v čekárně. Člověk si najednou připadá tak nějak nepatřičně, když tam jde se zvýšenou teplotou a pitomou rýmou, byť ta je nechutně hnědozelená.

Nemocná nejsem často. Ale bolesti všeho možnýho mívám, to jo. Jednou záda, jednou hlava, pak holčičí dny, puchejř na patě, rozřízlej nehet, popálenina,.. A ve všem hledám hlubší příčiny. Mám načtenou Louise Hay, Honzu Hnízdila, Brandon Bays a ve svých bebíčkách už se docela solidně orientuju. Možná už bych skoro taky mohla něco sepsat.

Nicméně podle publikačně aktivnějších kolegů:


Mám prostě hodně naloženo (záda).

Jsem si toho vědoma, proto chodím pravidelně odkládat k osobě povolané. Pokaždý sedím v čekárně se zrakem upřeným na dva proutěný koše s modrýma návlekama na boty - nad jedním je cedulka čisté, nad druhým použité. V koši s čistýma nikdy žádný nejsou a já do ordinace pravidelně vcházím totálně seberozložená, protože se nemůžu zbavit myšlenky na to, že je to určitě nějakej rozřazovací psychiatrickej test. Půjdu bez návleků, zeptám se na čistý, nebo si vezmu z koše použitý? Většinou se usadím, nohu přes nohu, rovný záda, zaposlouchám se do Leonarda Cohena z reproduktoru a tvářím se, že jsem si žádných pokynů k obalení bot nevšimla, odhodlaná jít bez. Samozřejmě jakmile v ordinaci zašustí k odchodu předchozí zoufalec, rychle si natahuju ty použitý a vcházím jako totálně směšnej vyřízenej šmoula.

Psychiatrická vsuvka:
Paní doktorka mě má přečtenou, vyvedla jsem jí z rovnováhy jen dvakrát (nebo to vícekrát nedala znát). Vzhledem k tomu, že v takových případech bezprostředně hrozí přilepení nějaký supr diagnózy, zásadně nedoporučuju snažit se odlehčit seznamovací akt větou "Vy si to píšete? To vás budu muset zabít!" Pokusit se zmást psychiatra sebevědomým příchodem, ladným usazením se do křesla a dotazem "Tak jak se máte?" ve snaze nastolit novej řád a zmatek v otázce ´Tak kdo je tady vlastně terapeut?!´ - to taky nemá úplně výsledky.


I u jiných problémů se hledá příčina poměrně snadno - často bohužel, protože jak do toho pátrání člověk zabředne, už nevybředne.
Takže když jsem se vlastní blbostí spálila o hrnec (popálenina: časté naštvání, impulsivita) a řekla si, že jsem fakt střevo, logicky přišel bolehlav (bolest hlavy: podceňování a kritizování sebe sama).
Tak jde člověk ven, aby si vyčistil hlavu, vezme si pro radost ty nový boty a vrátí se s puchejřem.
Nakonec je z toho všeho tak vyčerpanej, že ulehne s chřipkou  a partnerovu obavu a empatii vyjádřenou mimo jiné slovy "A nemáš spíš alergii?" chápe jako bezcitnou provokaci.

Jo, mam alergii! A za to může ten puchejř! (alergie: na koho jste alergičtí?; puchýře: nedostatek emocionální podpory)

PS: Hodil by se mi spíš abecední seznam těch příčin. Mohla bych si vygooglit, jakej neduh si přivodim tim, že se někdy chovam jako Úplně pitomá kráva a nechápu na první dobrou, kdo to se mnou myslí nejlíp.


sobota 16. května 2015

Čumim. A čumim často, člověče... aneb Poselství v lejně ukryté


Jsem totiž prostě čumil. Pozorovací typ. Cestou do obchodu zpravidla zapomínám, co jsem to chtěla koupit, ale zato bezpečně vím, kolik lidí stálo na tramvajový zastávce, který auto zbrzdilo provoz na kruhovým objezdu, jakou zmrzlinu si nesla holčička v pruhovaným svetru a jak se tvářil ten chlap, co se pohádal s ženskou na protější chodníku.

Máloco mi unikne.
Proto vím, že se zase nesmí vjíždět na hlavní nádraží, neb se tam cosi buduje.
Proto vím, že před hřbitovem na Mikulášským náměstí zmizely takový ty velký plechový čertvínacokryty, co tam hyzdily vstupní bránu spoustu let.
Proto vím, že zrušily řeznictví na Mikulášský a pekařství na Americký.
Proto vím tak důležitý věci jako kde brousí nůžky, kde prodávají potápěčský potřeby a kde je nejčastějc nablito.

A taky jsem třeba vypozorovala, že v ranním provozu sedí za většinou volantů ženy. Proč, to už nevím. Jestli jsou chlapi v práci už nebo ještě. Nebo se tam teprve chystají. Nebo sedí v autech v jiných částech Plzně. Tyhle ranní řidičky bývají v autě většinou s dětmi nebo samy. Jako ta, co mi vjela do zornýho pole dva dny zpátky.

Sbíhávám ten jeden kopec od školky do práce většinou pěšky, tentokrát jsem čekala na trolejbus. Podpatky a pres. Projela bílá dodávka, tmavě modrošedá oktávka v kombíku a takový malý pěkný červený autíčko s pěknou paní za volantem. Vzadu dětská sedačka. Z nějakýho důvodu si to vozítko vyžádalo mou pozornost, tak se za ním koukám a sleduji, jak parkuje o kousek dál před školkou, kde jsem před pár minutami nechala Máťu napospas.

Paní vystupuje, obchází auto, otevírá pravý zadní dveře a zarazí ji to, co mně vrtá hlavou posledních asi patnáct vteřin. Že v tý sedačce nikdo nesedí. Zavírá, znovu otvírá, naklání se do auta.
Mně přijíždí trolejbus, tak už jen vidím, jak se vrací k volantu, zpátečka a ujíždí, odkud přijela.

Jo. Znám podobný chvíle. Kolikrát sedim ráno v tramvaji nebo v autě a úplně se mi zastaví srdce. Je Matýsek fakt u táty nebo jsem ho zapomněla doma?? Naštěstí moje přirozená připosranost tohle nepřipustí, protože každý ráno ho chodím cestou do koupelny pohladit, zkontrolovat. Jestli dejchá, jestli je dobře přikrytej, jestli nešel pařit nebo tak něco.

Stejně mě ale ta cizí paní s jejím chybějícím spolujezdcem rozhodila a mně se hlavou honil osud zapomenutýho dítěte.

Dokud jsem nevystoupila z trolejbusu. Asi po dvou metrech jsem totiž svoje výstavní lodičky nasměrovala rovnou do hnědýho a měla rázem úplně jiný starosti.

Možná , možná kdybych se starala víc o sebe, nešlápla bych tak často do lejna... Že jo ;-).